V tu chvíli tvář mého otce zestárla o deset let. „Pak budu dál hledat bílého manžela, oba budeme vědět, že neuspěji, a po mé smrti strávíš zbytek života v penzionech, na milost příbuzným, kteří tě budou považovat za břemeno.“
Měl pravdu. Nenáviděla jsem ho za to, že měl pravdu.
„Můžu se s ním setkat? Promluvit si s ním, než o nás obou rozhodneš?“
„Jistě. Zítra.“
Druhý den ráno přivedli Josiaha do domu. Stála jsem u okna v obývacím pokoji, když jsem na chodbě uslyšela těžké kroky. Dveře se otevřely. Vstoupil můj otec a pak se Josiah sehnul – skutečně sehnul – aby prošel dveřmi.
Bože, byl obrovský. Šest stop a deset palců čistých svalů a křivek, paže se mu sotva dotýkaly těla, ruce pokryté jizvami po popáleninách, které vypadaly, že by mohly drtit kámen. Jeho opálená, vousatá tvář...
ČTĚTE DÁLE NA DALŠÍ STRÁNCE
