tlustý, opilý padesátník, přestože mu otec nabídl třetinu našeho ročního dědictví, poznala jsem pravdu. Zemřu sama.
Ale můj otec měl jiné plány. Plány tak radikální, tak šokující a tak zcela v rozporu se všemi společenskými normami, že když mi o nich řekl, byla jsem si jistá, že jsem mu špatně rozuměla.
„Doporučuji ti Josiaha,“ řekl. „Toho kováře. Bude tvým manželem.“
Zírala jsem na svého otce, plukovníka Richarda Whitmora, majitele 5 000 akrů půdy a 200 otroků, přesvědčená, že přišel o rozum.
„Josiah,“ zašeptala jsem. „Otče, Josiah je otrok.“
„Ano, vím přesně, co dělám.“
Netušila jsem – nikdo to nemohl předvídat – že se toto zoufalé řešení promění v největší milostný příběh, jaký kdy zažiju.
Nejdříve mi dovolte říct vám o Josiahovi. Říkali mu zvíře. Měřil snad šest stop a deset palců. Vážil kolem 200 liber čistých svalů, což byl výsledek let strávených v kovárně. Ruce schopné ohýbat železné tyče. Tvář, před kterou couvali i ti největší muži, když vstoupil do místnosti. Všichni se ho báli. Otroci i svobodní si drželi odstup. Bílí návštěvníci naší plantáže na něj zírali a šeptali si: „Viděli jste, jak je velký? Whitmore vytvořil v kovárně monstrum.“
Ale nikdo nevěděl to, co...
Ale nikdo nevěděl to, co jsem se chystala zjistit já. Josiah byl ten nejlaskavější muž, jakého jsem kdy potkala.
Otec si mě zavolal do své pracovny v březnu 1856, měsíc po Fosterově odmítnutí. Měsíc poté, co jsem přestala věřit, že by se na mém životě mohlo něco změnit.
ČTĚTE DÁLE NA DALŠÍ STRÁNCE
